Chimpancés y expediciones Gorilas, Uganda
para un chimpancéy gorilas al ecuador, al diverso corazón verde de África, Uganda.

Náš velký lov začal tam, kde většina velkých dobrodružství končí – na letišti v Dillí. Když jsem si koupil letenku do Ladakhu, respektive do jeho hlavního města Léh, snil jsem o sněžných levhartech, nekonečných pláních a čaji s příchutí himálajských bylin. Z Dillí je to letadlem zhruba hodinka, a létá se standardním Boeingem 737, takže místa v letadle na všechny foto věci je naštěstí dost. Jediné, co mě trochu znervózňovalo, byla možnost, že let na poslední chvíli zruší – v Himalájích totiž počasí mívá větší moc než všechny aerolinky světa dohromady.

 

Pohled z okénka letadla byl jako ze snu – hory, ledovce a zasněžené vrcholky, kam jen oko dohlédlo. Krása až neskutečná, nebýt jednoho malého vojenského háčku. Nad Léhem se nesmí fotit ani filmovat kvůli přítomnosti největší indické vojenské posádky v celé oblasti. Ale jakmile letušky zasedly před přistáním na svá místa a přestaly mít přehled o dění v kabině, pár nenápadných snímků mobilem se přece jenom ulovit dalo.

 

Vysokohorská poušť Léhu nás po přistání přivítala pořádnou dávkou řídkého vzduchu. Jakmile jsme se v 3 500 metrech nadechli, začalo to připomínat cvičení na zadržování dechu. Hluboký nádech, výdech a zase nádech... a pak šok: vzduch dochází! Zajímavé bylo, že podobná výška v Nepálu nás vůbec takhle netrápila. Tady to ale byla vysokohorská poušť – vzduch byl suchý jako dva týdny starý rohlík. Každý krok působil, jako bys zdolával Everest, i když jsi jen došel k autu.

 

Na letišti to byla indická klasika – papírování, papírování a papírování. Museli jsme vyplnit asi milión dokumentů a aby toho nebylo málo, všechny věci z batohů musely při každé kontrole znovu a znovu ven. Poprvé jsem přemýšlel, proč jsem si sebou vzal tolik techniky. „Myslím, že si s námi prostě jen hrají,“ zamumlal jeden z kolegů, když jsme vybalovali foťáky, nabíječky, baterky a další fotografickou výbavu.

 

S úspěšně vyplněnými papíry jsme vyrazili do hotelu, kde nás čekala takzvaná „aklimatizace.“ Věřili byste, že první bod na programu bylo koukat na sněžného levharta? „Pojedeme se aklimatizovat k levhartovi,“ oznámil nám průvodce s naprosto vážnou tváří. Místo plánované několikadenní klidové aklimatizace v hotelu jsme nasedli do auta a vyrazili do kopců, kde levhartice uložila zatoulanou krávu. Naše aklimatizace tedy znamenala, že jsme celý den stáli a hleděli na skálu do vzdálenosti asi 150 metrů. „Tohle je pravá aklimatizace,“ pomyslel jsem si, zatímco jsme hypnotizovali levhartici ve skalách, která nás měla zřejmě úplně na háku a buď hodovala na úlovku nebo klidně ležela opodál.

 

A teď trochu technických věcí – pokud chcete v Ladakhu používat telefon, můžete si ho dát na poličku jako památku na civilizaci. Zahraniční SIM karty tady nefungují, dokonce ani ty indické, pokud nejsou koupené přímo v Léhu. A víte proč? Blízkost Pákistánu a Číny z toho dělá vojenskou zónu. Koupit SIMku na místě sice nebyl problém, ale vysvětlit rodině doma, proč neodpovídáte na jejich zprávy, bylo trochu složitější. Po hodině strávené v prodejně místního operátora se nám však podařilo odejít s funkčními SIM kartami a na telefonech nám naskočilo opět krásné označení 5G sítě. Tušili jsme ale, že nebude mít dlouhé trvání.

 

V dalších dnech jsme jezdili na místo, kde byla levhartice s kořistí, kterou jsem si překřtil na Sněženku a ve volných chvílích procházeli Léhem, což je vlastně malé město plné prachu, historie a nečekaných momentů. Hlavní Bazaar je místo, kde seženete kašmír, modlitební vlaječky, čaje, meruňky (ano, v létě zde hojně pěstují právě toto ovoce), stříbrné sošky, kávu a spoustu dalších potřebných i nepotřebných věcí.

 

Když třetí den odpoledne začalo sněžit, bylo jasné, že bude zle a další den nejspíš nikam nepojedeme. Do rána napadlo ve městě asi třicet centimetrů sněhu, v horách přes půl metru. Za několik hodin! Místo odjezdu do národní parku Hemis jsme zůstali uvěznění v Léhu, a tak toho využili k poznávání města, v němž sníh skryl jeho špinavost. Alespoň na chvíli.

 

Jedním z našich cílů ve městě byl buddhistický klášter Tsemo. Výšlap k němu byl ve dnech, kdy jsme si zvykali na vysoké nadmořské výšky jako boj o přežití. „Vzduch ubývá!“ hlásilo moje tělo, zatímco jsem se potácel k vrcholu. Výhledy na město ale stály za to. „Možná jsme měli počkat na léto,“ zamumlal někdo, zatímco jsme zmrzlí obdivovali výhledy. Klášter Tsemo se majestátně tyčí nad městem, ale v zimě je bohužel uzavřený, takže jsme se dovnitř nedostali.

 

Pod klášterem jsme se zastavili u královského paláce, který je jednou z dominant města. Palác je přístupný celoročně, takže jsme se mohli podívat dovnitř. Uvnitř jsou staré historické prostory a místnosti s jednoduchým vybavením, připomínajícími dávnou slávu králů, kteří tu kdysi žili. Zajímavé bylo, že se zde stále nachází staré fotografie, malby a buddhistické oltáře, které jsou chráněny před nehostinnými podmínkami venku.

 

Naší poslední zastávkou byla Shanti Stupa, bílá stúpa, která působí jako dort posazený na vrcholu kopce nad městem. Tuto impozantní památku postavili japonský buddhistický mnich a tibetští buddhisté v roce 1991, aby symbolizovala mír a přátelství mezi národy. Na vrchol lze dojít pěšky nebo se k němu pohodlně dostat autem, a výhled odtud byl skutečně dechberoucí – stúpa vypadá ještě působivěji v kontrastu s okolními horami a městem pod sebou.

 

Když si místní zvykli na přival sněhu, nasadili řetězy na auta a alespoň trochu protáhli hlavní ulice, mohli jsme konečně vyrazit do údolí Rumbak. Necelých třicet kilometrů bylo s řetězy sjízdných, dva kilometry před cílem už ale cesta začala být hodně zasněžená a stoupání do konce už náš řidič nezvládl a zůstali jsme zapadlí. Museli jsme tak auto nechat v údolí a vydat se pěšky do kopců. Náš průvodce, plný optimismu, oznámil, že cestu „hravě zvládneme“, zatímco jsme si všichni odhadovali, jak dlouho vydržíme na téhle šílené horské výpravě.

 

Do Rumbaku jsme dorazili propocení, ale hned jsme se mohli připojit ke skupině, která zde byla už několik dní, a společně s nimi pozorovat levhartí rodinu – matku se dvěma odrostlými mláďaty. Tentokrát jsme je však viděli zhruba 1,3 kilometru daleko. S našimi objektivy, které by klidně zvládly přiblížit i vzdálený horský vrchol, jsme se snažili zachytit co nejvíc z této majestátní scenérie, včetně levhartů, kteří se na skále téměř ztráceli.

 

Rumbak, malá horská vesnice ztracená v údolí národního parku Hemis, byla naší základnou po několik dní. Žije zde jen pár desítek lidí, kteří se živí především pastevectvím a občasným ubytováním turistů, jako jsme byli my. Život tady je jednoduchý a tvrdý – místní obyvatelé se spoléhají na svá zvířata a skromné zemědělství. Vesnici tvoří několik kamenných domků, které jsou rozesety podél strmých svahů.

 

Naše dny v Rumbaku byly nejen o pozorování sněžných levhartů, ale také o poznávání života v tomto nehostinném, ale fascinujícím prostředí. Několik dní jsme vyráželi do okolních kopců a sledovali levharty, kteří se zjevovali ve skalách nad vesnicí. S našimi objektivy jsme se snažili zachytit co nejvíc z téhle nádherné, i když drsné krajiny. Zima v místnostech, kde jsme spali, byla neúprosná – teplota padala hluboko pod nulu a noc jsme přečkali jen díky péřovým spacákům. Vzduch byl tak řídký, že každý nádech působil jako vrcholový výkon na Mount Everestu.

 

Jedním z našich výletů byl i trek do sousedního údolí, k samotě Yurutse. Cesta vedla zasněženými pláněmi a korytem řeky, kde jsme měli šanci vidět divokou přírodu v celé její kráse. Byla zde šance vidět rysa, na toho jsme ale štěstí neměli, zato jsme viděli několik lišek a vlků, i když většinu jsme viděli jen díky dalekohledu. Rys se nakonec ukázal až po našem odjezdu, což nás přivedlo k závěru, že tahle plachá zvířata si snad dělají z cestovatelů legraci.

 

Po Rumbaku nás čekala další část cesty, a to oblast Chumathang, která je známá svými horkými prameny. Pro nás to znamenalo krátký odpočinek od mrazu a příjemné teplé ubytování. Horké prameny zde totiž slouží nejen jako turistická atrakce, ale i jako zdroj tepla pro místní domy. V Chumathangu jsme si užívali trochu toho komfortu, kterého jsme si v Rumbaku moc neužili – teplo ze stěn je tady jako zázrak.

 

Odsud vyjíždíme k jezeru Tso Kar, které leží na rozsáhlé pláně a je jedním z mála slaných jezer v Ladakhu. Přírodní scenérie nás zde okouzlila, ale druhá stránka oblasti už tak hezká není. V malých komunitách tu žijí tibetští uprchlíci, jejichž obydlí často nepřipomínají ani tak domy, jako spíš kupy navršených kamenů. A když přidáte velká stáda kiangů (tibetských divokých oslů), máte pocit, že jste vstoupili do jiného světa. Stáda těchto podivuhodných zvířat se pasou po pláních, zatímco nad hlavou krouží dravci a místní lišky číhají zpoza kamenných vršků. Tso Kar je místo, kde příroda stále vládne neomezeně, a nám nezbývalo než se tiše kochat. V jednu chvíli zde i dosahujeme nejvyššího bodu naší výpravy, kdy o několik metrů převyšujeme hodnotu 5 000 m n. m.

 

Poslední část cesty nás vede do Hanle, jedné z nejodlehlejších oblastí v Ladakhu, která se nachází na hranicích s Tibetem. Ještě donedávna sem cizinci nemohli, a i dnes je potřeba speciální povolení, abyste se sem vůbec dostali. Cesta byla dlouhá a náročná, což je eufemismus pro „kdy už tam budem?“. Hanle se nachází v pustině, kde kromě vojenských hlídek není téměř nic. I vojáci tam místo zbraní drží klacky, protože podle úmluvy s Číňany jsou střelné zbraně zakázané. Představte si to – hlídáte hranici mezi dvěma mocnostmi a vaší zbraní je tyč nebo kus větve. Ale výhledy během cesty jsou dechberoucí – pusté pláně, vzdálené hory a stáda kiangů, které spanile uhání přes pláně nad Hanle.

 

V samotném Hanle je nejvýše položený buddhistický klášter, kde mniši žijí v ústraní. Jejich život je tichý, meditativní a klidný, přerušený jen modlitbami a péčí o klášter. Díky tomu, jak odlehlé místo to je, mají mniši ohromný klid a každý, kdo sem zavítá, se okamžitě dostane do atmosféry hlubokého míru. Kromě kláštera je v Hanle také hvězdárna, která má jedno z nejlepších pozorovacích míst na světě. Když se setmí, obloha nad námi se proměnila v nekonečné plátno mléčné dráhy a hvězd, které jsme mohli pozorovat bez jakéhokoli světelného smogu. Našli jsme si klidné místo mimo vesnici a sledovali noční nebe – zážitek, který se jen těžko popisuje slovy.

 

Ovšem vrcholem naší výpravy v Hanle bylo setkání s manulem, podivnou chlupatou kočkou, která se tváří, jako by byla stále naštvaná. Měli jsme štěstí a viděli jsme hned dva – jednoho na poli, jak si šikovně hledal potravu, a druhého na skále, kde měl svůj úkryt. Manul je opravdu mistrem kamufláže, takže jsme museli být trpěliví, než se nám podařilo ho pořádně zahlédnout. Jakmile se však ukázal, věděli jsme, že všechna ta námaha za to stála.

 

Kromě manula jsme na pláních nad Hanle narazili i na tibetskou gazelu, plaché a elegantní zvíře, které je tady doma. Při sledování těchto vzácných tvorů jsem si uvědomil, jak neuvěřitelně odlišná a fascinující je místní divočina. V dálce jsme měli možnost sledovat i tibetskou lišku, jejíž velká hlava je jakoby přilepená k liščímu tělu. Nedaleko od ní proběhla i smečka vlků hledajících potravu. Samozřejmě, cesta po pláních nebyla bez dramat – píchli jsme pneumatiku uprostřed ničeho, což je zrovna v Hanle dost oříšek, protože tam není nic a nikdo, kdo by vám mohl pomoct. Naštěstí jsme to zvládli a mohli vyrazit zpět do Léhu plni dojmů a zážitků.

 

Hanle nám zůstane v paměti nejen kvůli své odlehlosti a klidné atmosféře, ale také díky manulovi, tibetské gazele a dechberoucím výhledům na noční oblohu, které se jen těžko popisují, a ještě hůř zapomínají.

 

Cesta zpět byla tak trochu kapitola sama o sobě. Když jsme se chystali odletět z Léhu zpět do Dillí, už od rána to nevypadalo dobře. Pohled na sněžné mraky nad horami nám signalizoval, že naše šance na hladký odlet jsou mizivé. Letadlo sice mělo podle plánu odletět, ale hodinu po hodině jsme sledovali, jak se situace zhoršuje. Nakonec, po nekonečném čekání na letišti, oznámili zrušení našeho letu kvůli sněžení. Skvělý konec skvělého dne!

 

Nezbylo nám než se vrátit na hotel, kde jsme strávili další den. Když jsme se nakonec o den později dočkali dalšího pokusu o odlet, byli jsme přesvědčeni, že to nejhorší máme za sebou. Omyl. Když jsme dorazili do Dillí, čekalo nás ještě jedno překvapení – při přestupu nám Turkish Airlines oznámili, že naše rezervace na let do Istanbulu neexistuje. IndiGo se totiž neobtěžovalo přerezervovat nám letenky a nechali nás stát v letištní hale jako zmatené turisty s úsměvem na rtech a kufry v rukou.

 

Po dlouhých hodinách čekání, dohadování a hledání řešení nám nakonec nabídli alternativu – volný let za deset dní. To bylo samozřejmě absolutně nepřijatelné, a tak jsme sáhli po vlastní iniciativě. Našli jsme letenky s Emirates a rozhodli se pro neplánovaný návrat přes Dubaj. Každý z nás zaplatil pořádnou sumu, ale jakmile jsme se ocitli na palubě letadla, přišel nečekaný zvrat – posádka nám roztrhla letenky a oznámila, že dostáváme zdarma upgrade do business class!

 

Takže jsme si na závěr cesty dopřáli let zpět v naprostém pohodlí, s nohama nataženýma a úsměvem na tváři. To byla skutečně třešnička na dortu celého našeho dobrodružství – návrat domů v business class zdarma od Emirates. Cesta zpět nám sice přinesla pár komplikací, ale kdo by si na ně vzpomínal, když vás usadí do business třídy?